Co se dělo na Nakrylu po Irynově útěku z Argsbow? Jaké byly první dny znovusjednocené říše a její první královny? Dosáhl Gensker vysněné moci přes dosazení Veny? Na to vše odpovídá krátká povídka s názvem "Za oponou – příběh Veny Aryvitské".

VAROVÁNÍ: Příběh odkazuje na první dva díly knižní série a prozrazuje část jejich zápletky.

PDF ke stažení zde.

Za oponou – příběh Veny Aryvitské

    Vena přecházela tam a zpět po své pracovně a zamyšleně si mnula bradu. Jistěže situace byla přesně taková, jakou si ji představovala – Iryn utekl a shromáždil kolem sebe ty buřiče, kteří jí chtěli podrývat autoritu. Věděla, kde jsou i kolik jich je. Dokonce věděla i kus jejich plánů. Přesto měla k radosti daleko. Jak to, že se její bratr dokázal vymanit z jejího kouzla? Byla přece starší i mocnější, měla na své straně Černou Magii!

    Ze zamyšlení ji vytrhlo zaklepání na dveře. „Vstupte!“ zavelela a otočila se k příchozímu čelem. Zamračila se, když spatřila jen obyčejného vojáka. „Co chceš?!“ vyjela na něj. Teprve, když viděla jeho překvapený výraz, přinutila se ke klidu. Iryn tě nemůže takhle rozhodit, vynadala si. Věrné následovníky ještě budeš potřebovat. Přinutila se k úsměvu. „Děje se něco?“

    „Paní, prozkoumali jsme mágův pokoj a nenašli jsme prakticky nic. Jen Ztracené Legendy. Zdá se, že pan Iryn byl skutečně sprostý buřič, který rád porušoval zákony a brzy by začal podrývat vaši autoritu.“

    „Pokusil se mě zabít, vojáku, to v první řadě,“ odvětila Vena důrazně. „Nicméně teď víme, že to bylo víc než jen chvilkové pomatení smyslů.“ Děkuji, bratříčku, pomyslela si spokojeně. Ještěže jsi byl takový hlupák a nechal sis je. O to snazší bude naše válka. „Svitek mi tady nechte. A postarejte se, aby se zpráva o Irynově zradě roznesla po celé říši! Za jeho hlavu ať vypíší odměnu na… No, kdo mi ji donese, dostane do správy to nejbohatší město po Argsbow. Ať se jednou snaží i správci.“

    „Paní.“ Voják se zhluboka uklonil a vycouval z místnosti.

    Vena popadla svitek, který zanechal na stole, a zběžně do něj nahlédla. Potom ho ale zase odložila na stůl. Na to bude mít dost času později. Nehledě na to, že Ztracené Legendy byly jen dílkem skládačky a to zřejmě tím nejmenším.

    Skryla svitek do stolu a vyřítila se z pracovny.

    Hned ve dveřích málem srazila Genskera, který právě zvedal ruku, aby zaklepal. Z jeho výrazu tváře viděla, že nenese právě dobré zprávy. „Povíš mi to cestou,“ řekla a vykročila chodbou k portrétu, za nímž se skrýval tahač.

    Velitel si pospíšil za ní, aby ji dohnal. „Zdá se, že tady měl Iryn své kamarády. Ve městě se dnes ráno vyskytla jistá nehoda.“

    „No a? Nehody se stávají.“

    „Ano, ale ne takové, že nějaký neopatrný obchodník zablokuje ulici, kterou projíždí žena v modrém plášti, přesně tak, aby se musela zastavit pod hroutícím se domem.“

    Vena se zastavila uprostřed kroku. „V modrém plášti?“ Zabloudila pohledem ke svému vlastnímu oděvu, který tomu popisu odpovídal.

    „Přesně tak. Bojím se, že ti někdo usiluje o život. A protože Iryn by teď měl být někde na severu země, můžeme ho z toho vyloučit.“

    Vena opět vykročila. „Tak toho záškodníka dopadni. Máme tady ohromné vojsko, nespočet poslů a pár schopných mágů. Chceš mi tvrdit, že ani s nimi nejsi schopný najít jednu zalezlou krysu, která by se chtěla zakousnout do sýra? Obleč další ženskou do mých šatů a vylákejte ho. Když přežije, zaplatíme jí za věrné služby, když ne, sloužila své vlasti a své královně. Její rodina bude moct být hrdá.“

    „Královno, při vší úctě k tobě, to že víme o jednom útoku, neznamená, že je ten člověk jeden. To, že pod tebou šla bojovat celá armáda s Orinitem, nám taky nezaručuje, že ten záškodník se neobjevil mezi nimi. Mohl se rozhodnout zakročit až ve chvíli, kdy zjistil, že Iryn…“ Zarazil se uprostřed věty, když spatřil její rozzlobený výraz. „A to je další věc, na které bys měla zapracovat. Prostě se smiř s tím, že jste bratr a sestra a oplýváte stejnou mocí. Celý život se ti nikdo nevyrovnal, takže chápu, že je to těžké, ale musíš to přijmout. Jinak se můžeš hned teď podříznout sama. Iryn je chytrý. Byla by blbost si to nepřipouštět.“

    Vena šla dál mlčky. Gensker doufal, že uvažuje o jeho slovech.

    Prošli portrétem na druhou stranu a usadili se na tahač. Teprve, když byli dole v jeskyni, Vena opět promluvila. „Jsi můj otec, proto ti to odpustím. Ale nepoučuj mě o mém bratrovi. Sám jsi podcenil jeho vychytralost a místo toho, abychom mu zabránili v organizaci vzpoury, jsme mu dali prostor ke sbírání podpory. S dalšími vrahy si poradíme, až se objeví, teď se postarej o tohohle!“ Zastavila se nad místností, do níž přivolávala Černou Magii. „Teď běž. Jasně jsme se s naší paní dohodly, že ji budu volat jen, když budu o samotě.“

    „Budeš ji volat?“ zeptal se překvapeně Gensker. „Dvacet mágů mělo potíže ji tady udržet a ty ji budeš volat sama?!“

    Vena jej probodla tak ostrým pohledem, až měl Gensker pocit, že jím projela skutečná čepel meče. „Jsem Aryvův potomek,“ odsekla. „Běž!“ Teprve, když slyšela rachocení tahače, obrátila se Vena opět čelem k místnosti. „Volám tě, má paní! Přijď mezi nás, Černá Magie!“

    Odpovědí jí ale bylo jen ticho. Nic kolem ní se nehnulo a vzduch vyplňoval jen její přerývavý dech. Navzdory tomu sebou Vena nepatrně otřásla. Co když sem už bude moci vstoupit? Nejsem připravená. Ještě ne…

    „Ano, mé dítě?“ ozvalo se náhle, ačkoliv po mocné bytosti nebylo ani stopy.

    Královna sebou překvapeně trhla, ale skutečnost, že Černou Magii nevidí, jí dodala na klidu. Ještě tam nemůže. Ještě má čas připravit své vlastní plány… „Nakryl je náš, má paní!“ zvolala s neskrývaným nadšením. „Cesta je volná!“

    Ozval se tichý povzdech. „Ne tak docela, má milá,“ odvětila Černá Magie sklesle. „Neřekla jsem ti úplně vše, abys to neuspěchala, ale je potřeba sjednotit všechnu moc mágů… Zabij je. Oni trhají moc z tebe a tvého bratra, ale jakmile zbudeš jediná, bude všechna ta moc patřit jen tobě. A ty mně otevřeš bránu na Nakryl.“

    Vena se zhluboka poklonila, ačkoliv si nebyla jistá, zda ji bytost vidí. Popravdě dokonce doufala, že ne. Nevěděla, jak by jí vysvětlila její provinilé trhnutí, když uslyšela hlas. „To je vše?“

    „Ano.“

    „Ve městě ale řádí nějaký vrah, který na mě má spadeno,“ vykřikla Vena z náhlého popudu. „Víš, kdo to je? Mohla bys jej zničit?“

    „Ne, dítě. Tohle je tvůj boj. Dokud nevstoupím na Nakryl, nemohu už nic.“

    Vena jí nevěřila, ale nahlas nic neříkala. Po tisíce let Černá Magie utvářela jejich svět a náhle to nešlo… Na tom ale nezáleželo. Tuhle záležitost si vyřídí, až budou stát tváří v tvář. Do té doby bylo potřeba zbavit se Iryna a jeho poskoků. Těch co šli s ním i těch, kteří zůstali ve městě.

    Vystoupala zase nahoru, kde na ni u portrétu čekal netrpělivý Gensker. „Pořád jsem nedomluvil o našem vrahovi,“ připomněl. „Chci ustanovit oddíl z mých nejvěrnějších mužů, kteří...“

    „Dost!“ Vena ho sjela přísným pohledem.

    Gensker provinile sklopil zrak. Poznal, že tady jako otec skončil, je jen poddaný a Vena je ta, kdo od teď bude rozhodovat.

    „Žádný oddíl na mou ochranu nebude. Iryn do města neproklouzne a já se snad umím bránit kouzly sama. Když na to přijde, tak i mečem. Takže to uděláme jinak.“ Na tváři se jí objevil prohnaný úsměv. „Ještě jsme oficiálně neslavili dobytí Nakrylu, že ano?“

    „Má paní, bohužel stále musíme myslet na Irynovy pokusy o převrat.“

    „Ale on nemá armádu. Fakticky válka skončila a celý Nakryl je sjednocen pod mou nadvládou. Takže přichystáme průvod. Jen já jako královna a ty jako vrchní velitel. Jakmile vrah zaútočí, chytneš ho.“

    „A co Kaetra? Měla na tom přece také nemalý podíl. Neměla by jet s náma?“

    „Hm. Dva velitelé jsou zbytečně moc. Měli bychom ji degradovat. Koneckonců je to dcera Zetara, a pokud jsi mi o něm říkal pravdu, bude jistější držet ji co nejdále od moci.“

    Genskerovi zacukaly koutky v náznaku spokojeného úsměvu, rychle je však ovládl. Od začátku nesouhlasil s Kaetřiným posunem do pozice velitelky, ale nepodařilo se mu vymluvit to královně. Konečně aspoň tady usoudila, že to nebyl dobrý nápad. „Dám připravit ten průvod.“ Zhluboka se uklonil a odspěchal chodbou pryč.

    Vena jen krátce zalitovala, jak snadno dokázala s Genskerem manipulovat. Jeden hlupák a druhý zrádce… mužští v téhle rodině mají asi nějaké vrozené postižení.

    Vrátila se do své pracovny a usedla do křesla, aby mohla nerušeně přemýšlet nad slovy Černé Magie. Zabij mágy… trhají moc tebe a tvého bratra… všechna moc bude patřit jen tobě… Nemohla si dovolit jít proti Irynovi ve spravedlivém souboji jeden proti jednomu, v tom měl Gensker pravdu. Její bratr už ukázal dost na to, aby ho musela přijmout jako sobě rovného. To však neznamenalo, že by si nemohla vzít trochu té moci zpět.

    „Stráž?!“ zavelela rázně a o dva údery srdce později už stál voják v její pracovně. „Sežeň mi Skalva a Krejwena.“

    Muž se uklonil a odspěchal splnit její rozkazy.

    S trpkým pousmáním si Vena uvědomila, že teď, když je královnou celého Nakrylu, nikdo krom Genskera jí už nebude odporovat. Nebude se muset nijak snažit prosadit svou vůli, nebude muset nikoho uplácet, vydírat ani jinak přesvědčovat, aby udělal, co ona bude chtít. Nebýt Irynovy vzpoury, zřejmě by tady byla docela nuda, napadlo ji pobaveně.

    Za pět minut už před ní stáli oba mágové, s vážnými tvářemi a strnulí jako sochy. Jen čekali, co se bude dít.

    „Pánové, mám menší problém,“ pronesla opatrně a přemýšlela jak jim popsat situaci, aniž by pobrali podezření, že i oni časem přijdou na řadu. „Ukázalo se, že Iryn na svou stranu získal několik čarodějů, a my se musíme ujistit, že jich nedá dohromady více než my. Proto…“

    Náhle se pevnost otřásla a Vena zmateně zaznamenala, že leží na zemi zasypaná prachem. V uších jí zvonilo a na hřbetě levé ruky cítila řezavou bolest. Když tam pohlédla, spatřila úlomek kamene, který jí tam uvízl.

    Ohlédla se.

    Kus stěny její pracovny chyběl, byl rozházený všude po koberci a na ztěžka se zvedajících mázích. Ve vzduchu se převaloval pach a nějaký žlutý kouř.

    Teprve v tu chvíli dovnitř vpadli vojáci, aby zjistili, co se stalo. Když však spatřili spoušť v pracovně, jen nevěřícně koukali.

    „Co tam tak stojíte?!“ vyjela na ně. „Najděte toho, kdo to provedl!“

    Když se dveře opět zavřeli, vrhla zlobný pohled na rozbitou stěnu, ale pokračovala dál, jako by se nic nestalo. „Je potřeba ujistit se, že nebude mít k dispozici více sil než my. Vím, že vy dva jste nejlepší a nejzkušenější, proto vám dám za úkol vypátrat a zabít všechny mágy mimo Argsbow, kteří kdy dokázali provést kouzlo.“ Oba muži zbledli jako stěny, ale neopovažovali se nic namítat. Budu muset vyhlásit den odporu ke královně, kdy bude mít každý povinnost se se mnou aspoň půl minuty dohadovat. „Místním mágům věřím a potřebuji je, ale těmi ostatními si jistá nejsem. Bude to tak jistější.“

    „Má paní,“ odvětili oba mágové unisono.

    „Běžte. A pošlete někoho, ať spraví tu zeď!“

    Přešla k čerstvě vytvořenému výhledu a pohlédla na ulici. No ovšem, pomyslela si zahořkle, když viděla dva strážné bezradně stojící na ulici pod ní a rozhlížející se na všechny strany. Měla pocit, že o kus dál ve městě zahlédla také nějakou osobu spěchající co nejrychleji pryč od vojáků, ale to mohla být také náhoda.

    Přelétla pohledem celé tiché město. Dlouho se neschováš…

    Když se o druhém pokusu o atentát dozvěděl Gensker, málem dal celý slavnostní průvod odpískat, nakonec ho ale Vena přesvědčila slovy, že čím dřív zločince dopadnou, tím spíš neobjeví cestu jak jí ublížit, a navíc, že tentokrát bude připravená.

    A tak se na druhý den vydala do ulic jen s otcem po svém boku. Oběma do pevnosti přivedli ty nejlepší koně, toho Venina vyzdobili zlatými postroji a pokreslili modrými insigniemi, Genskerova osedlali tím nejobyčejnějším sedlem a veliteli samotnému vrazili do rukou kožené otěže. Potom se brána otevřela a oni vyjeli na prosluněné nádvoří, kde se tísnily davy jásajících lidí, kteří házeli jejímu koni k nohám ty nejkrásnější růže.

    Vena rozdávala přívětivé úsměvy a mávala jim, bystrýma očima však pátrala po sebemenších náznacích nebezpečí nebo i po lidech, kteří by jen nehnutě čekali a nijak se nepřidali k radosti ostatních. Koutkem oka pohlédla na svého otce, který jel vedle ní a křečovitě svíral uzdu, tvářil se podezřívavě a měřil si všechny nedůvěřivým pohledem.

    „Uvolněte se trochu, veliteli,“ prohodila k němu koutkem úst. „Nebo nám ho ještě vyplašíte.“

    Gensker se pokusil o úsměv, ale když to Vena spatřila, divila se, že první řady necouvly ustrašeně o krok zpátky. Ona sama jen stěží zadržela úšklebek.

    Ocitli se na druhém konci nádvoří a útok stále nepřicházel. Pomalu začínala litovat, že otce vzala s sebou, poněvadž bylo více než zřejmé, že vrah si další pokusy rozmyslel právě kvůli ostražitému strážci. Tohle má působit jako nevinná oslavná projížďka, ne snaha vypátrat ho!

    Právě v tu chvíli se však pohnul dav před ní a z řad se vyřítil podsaditý voják. Gensker vedle ní tasil meč, ale byl z druhé strany, Vena zvedla ruku ke kouzlu, ale byla příliš pomalá, příliš zahloubaná do myšlenek na vraha. Muž ji strhl ze sedla.

    Vena duchapřítomně využila setrvačnosti a rychle se přetočila, aby ležela na vojákovi. Neměla zbraň, ale předloktí jí posloužilo, aby muži zabránila v dýchání. Voják sebou zazmítal a mával jí před obličejem rukama.

    „Počkej!“ zastavil ji Genskerův hlas a hned poté u ní velitel poklekl a jemným tlakem ji donutil povolit.

    Pohlédla na něj se směsicí údivu a vzteku.

    Klidně jí pohled opětoval. „Zachránil ti život.“

    Teprve v tu chvíli si všimla, že jejímu otci trčí z ramene malý vrhací nůž.

    „Tady je, tady! Stráže!“ ozvalo se z davu napravo. Potom už tři urostlí muži přitáhli drobného asi sedmiletého chlapce, který popotahoval.

    Vena si jej přeměřila přísným pohledem. „Genskere? Odveď toho kluka do mé pracovny a hlídej ho. Zjistíme, proč to udělal.“ Slezla z vojáka, který jí zachránil život, a podala mu ruku, aby mu pomohla vstát. „Děkuji ti, vojáku. Tvé hrdinství nezůstane bez odměny. Prozraď nám, jak se jmenuješ?“

    Muž se jí zhluboka uklonil. „Egi Dorotal,“ odvětil pokorně. „Konal jsem jen svou povinnost.“

    „Nuže, Egi Dorotale, zachránil jsi život své královně a to se počítá, ať už je to povinnost nebo ne. Jelikož jsi voják, myslím, že odpovídajícím oceněním by bylo nejvyšší možné povýšení a tím je teď pozice zastupujícího velitele. Zítra odpoledne se hlas u velitele Genskera, vysvětlí ti, co to obnáší a další věci.“

    Nasedla na koně a pobídla ho zpět k pevnosti. Dítě… Co ho u Verata mohlo vést k pokusu o zabití vlastní královny? Pobídla koně k rychlejšímu kroku, aby to zjistila co nejdříve. Za bránou seskočila a utíkala do horního patra. Přibouchla dveře své pracovny a zkoumavě se zahleděla na zahanbené dítě sedící na židličce u rozbořené zdi. Hned za ním stál Gensker s rukou připravenou na meči.

    Vena už na dítě málem zlostně vyjela, ale na poslední chvíli se zarazila. Nasadila přátelský úsměv, přidřepla si k chlapci a sladkým hláskem starostlivé matky se zeptala: „Jak se jmenuješ?“ Genskerův překvapený výraz jí neunikl a byla ráda, že kluk je k němu otočený zády. Její otec zřejmě nečekal, že i v takovou chvíli zachová chladnou hlavu a zvolí sice méně uvolňující, zato však mnohem více efektivní způsob výslechu.

    Kluk dvakrát popotáhl a tiše ze sebe vypravil: „Rob.“

    „Ahoj, Robe. Já jsem Vena a chtěla bych být tvá kamarádka. Ale tím dnešním hodem jsi mě zklamal. Nebýt pohotového zásahu pana vojáka, mohl jsi mě ošklivě poranit. To jsi opravdu chtěl?“

    Chlapec opět popotáhl a zavrtěl hlavou.

    „Tak pročpak jsi to udělal? Nenapadlo tě, že by to tak mohlo skončit?“

    „Ne, já…“ začal, ale větu už nedokončil. Jen tam tiše seděl a dál fňukal.

    Vena ho opatrně chytila za ruku a pohladila ji. „Jenom klid, všechno je dobré. Nikomu se nic nestalo. Můžeš mi to říct.“

    „Totiž… no… on, táta…“

    „Nakázal ti to?“

    „Ne! Ne, on… chtěl… totiž… sám chtěl…“ Dítě bezmocně zavrtělo hlavou a opět utichlo.

    „Tatínek chtěl ten nůž použít sám?“ zkusila ho Vena popostrčit. Odpovědí jí bylo váhavé, sotva patrné přikývnutí.

    „No, nic se nestalo, tak to prostě necháme být, co ty na to?“ zeptala se mile. Byla ráda, že kluk dosud zkoumal špičky svých bot a měla dost času vrhnout po Genskerovi varovný pohled, neboť její otec už se nadechoval k hlasitému protestu.

    Chlapci se podařilo na tváři vyloudit letmý úsměv. „Děkuji ti, Veno. Nechtěl bych tatínkovi způsobit starosti.“

    „To je v pořádku. A teď upaluj domů, mamince i tatínkovi se po tobě jistě stýská.“ Otřela mu z tvářiček slzy a odstoupila, aby mu uvolnila nejpřímější cestu ke dveřím.

    Dítě se roztřeseně postavilo a vratkým krokem zamířilo ke dveřím. Když se za ním zabouchly, Gensker nevěřícně zvolal: „Ty ho snad vážně necháš jít?!“

    „Ne, ty osle!“ dopřála konečně průchod svému vzteku. „Půjdeš za ním a zjistíš, kde bydlí! Přivedeš jeho otce. Hned!“

    Velitel se spěšně uklonil a vyběhl z místnosti.

    Gensker se vrátil až pozdě večer. „Zdá se, že jeho otec se vytratil. Jejich dům pozorujeme, ale po něm není ani stopy.“

    Vena přikývla. „Zjistil jsi aspoň, kdo to byl?“

    „Nějaký voják. Teivil Regar. Pochybuju ale, že by se měl ještě vrátit. Jeho žena nám na něj vyzvonila úplně vše, jen co jsme zaklepali, abychom se po něm poptali. Zdá se, že úplně nesouhlasila s jeho postojem pokusit se vás svrhnout.“

    „Milé, že jsou tady dosud lidé, kteří vědí, kdo je jejich královna,“ poznamenala Vena sarkasticky. „Na Teivilovu hlavu ale vypiš odměnu. Ukázal se jako schopný a zřejmě i jako přesvědčivý, když se jeho dítě samo rozhodlo ujmout se jeho cílů.“

    „Vy té jeho báchorce věříte? Řekl bych, že se z toho spíš chtěl vykecat a nepošpinit přitom otce. Ne že by se mu to úplně povedlo…“

    „A tos mu vyčetl ze zátylku?“ zeptala se posměšně. „Ne, myslím si, že mluvil pravdu.“

    „I tak je dost riskantní nechat to dítě volně běhat po městě.“

    „Ne. Je dost riskantní zasahovat proti dítěti, když je ve světě odpadlík s nároky na trůn, ke kterému by se mohli vzbouřenci přidat a podpořit ho. Nemůžeme si dovolit dát jim šanci zapochybovat o správnosti mé vlády.“

    „Ano, má paní.“

    „Skalv s Krejwenem už odjeli?“

    „Ano.“

    „Dobře, mám pro tebe další úkol. Dřív než se vrátí, musí být všichni místní mágové zabiti. A to co nejdiskrétněji. Pokud už se o tom někdo bude muset dozvědět, můžeš použít tu báchorku, co kolovala o Krejwenových rodičích a přidat něco, jako že v době míru už není potřeba, aby po světě chodily stovky mágů. Ale čím míň lidí se to dozví, tím líp.“

    „Můžu vědět proč?“

    „Ne. Prostě zařiď, aby v tomhle městě zůstali jen Skalv a Krejwen…“